Vážení diváci,

máme za sebou další, úspěšný festival a letošní jubilejní ročník se obvzláště povedl.
V sekci Fotogalerie naleznete obrázky ze dní 26. - 28. 10. 2006 a z IX. ročníku 2005.

 

 
Recenze na X. ročník Jazzového festivalu z Nových Ústeckých Přehledů

PÁTEK 27.10.2006

Páteční večer (27. 10.) zahájila (převážně) brazilská sestava
Rudi Berger & The Brazilian Soulmessengers, se stálým, takřka každoročním festivalovým hostem Dodem Šošokou - navodili v sále velmi příjemnou, bezmála staromódně kavárenskou atmosféru. Takovou hudbu si představuju jako dokonalou kulisu k buržoaznímu večírku na zahradě luxusní prvorepublikové vily… A večírek v Národním domě pokračoval vystoupením legendárního jazzového varhaníka Briana Augera a jeho seskupení The Oblivion Express, se kterým hraje s přestávkami přes 30 let. Nálada v sále se přenesla do 60.-70. let, kdy tyhle klávesy používala každá druhá kapela. (Pro mě teda mají hodně nostalgický zvuk).


Ovšem díky ‘omladině’ v kapele to znělo současně a hodně funky. Pozornost na sebe strhávala hlavně zpěvačka (všimla jsem si však, že vyvolávala rozporuplné reakce - u mužského publika kupodivu - teda pokud byli upřímní??) Savannah Grace Auger, která mimo svojí výstřední image na pódiu má také moc pěkný hlas. Víc se mi však líbil na desce (Voices Of Other Times, 2000), kde zněl mnohem sametověji a hebčeji. Na pódiu jsem si ke zvuku kapely představovala spíš ‘pořádnou’ černošku.

Vyvrcholením večera bylo vystoupení jednoho z nejlepších světových kytaristů Johna Scofielda a jeho tria, složeného ještě z basáka Steva Swallowa a bubeníka Billa Stewarta. Předvedli ten nejlepší energický současný jazz, občas jsem nechápala, co všechno Scofield s tou kytarou stíhá… nějak mi ale připadalo, že ti ‘bílí’ muzikanti jdou na jazz spíš víc technicky, a tak nakonec potěší hlavně zase muzikanty…

Dík pořadatelům za takovouhle akci, v sále bylo vážně natřískáno (až moc). Tudíž nevím, jestli by nebylo lepší ubrat židlí… vždycky si vzpomenu, jakou úžasnou atmosféru mají koncerty v Lucerna Music Baru, kde lidé stojí pod pódiem a můžou se projevovat přirozeněji než kdyby seděli na židlích. A komu se to nezamlouvá, může sedět vzadu a v klidu sledovat produkci… Taky si říkám, jestli je to příjemné muzikantům, koukat se na řady sedících decentních diváků, jejichž největším projevem je tleskání po písničkách... (no, názor do pranice…)
Mirka Nedvědová

 

SOBOTA 28.10.2006

Festival jsem navštívil v sobotu, předesílám, že jsem nepil (auto), takže hodnocení bude vlažné. Vera Love se mi líbila, hlavně když hulákala v předsálí, klidně bych s ní šel na pivo. Kapela hrála skvěle, ale stačilo to. Zato Jimmy Johnson & His Chicago Blues Band byli jinde. Jakoby se v sále rozsvítilo. Trio mohlo hrát i samo, bylo jasný, že s kytarou i snídají. S Jimmy Johnsonem jsme se s Fredem nejdřív vyčůrali, postěžoval si, že musí být druhý den ráno v 6 na letišti a hned pak šel hrát. A dobře! Uklidnil trochu svoje už rozjetý trio (basa, kytara, bicí). Mohl bych je poslouchat celej večer.
Takhle si představuju kluby v Americe, kde to do mě hulej zblízka a nepřetržitě. J. Johnson se občas s kytarou utápěl ve zvuku kapely, ale možná že jsem jenom špatně stál…

 
Líbilo se mi oblečení doprovodných muzikantů. Vysvětlil mi to v rádiu nějaký náš nový fotbalový reprezentant, když tvrdil, že aby mohl mezi lidi, dostal od svazu vycházkové tepláky. Tak nějak vypadali, ale to nevadí, Afroameričani ve vycházkových teplákách nevypadají tak přiblble, jako ty reprezentanti.

Sharon Jones & The Dap Kings Revival Boys mě moc nezaujali. Asi jsem byl moc střízlivý, nebo oni unavení. Víc naštvanej byl Ian Žalud, učitel H. Š. v. v., který se v programu dočetl, že s nima hraje výborný saxofonista, který ovšem nesplnil jeho (ani moje) očekávání, takže jsme šli pokecat do baru o plátcích na saxofon, o tom, jak všechno bylo dřív lepší atd.

Děkuji pořadateli za výbornou akci. Ke kuloárním řečem o tom, že sál je malý a lidí je moc, snad jen to, aby židle nechali pro slušňáky, zvedli vstup o 67 Kč a vstupenky nalepili na flašku Rumu (v ceně), hned by bylo veseleji a nikdo by si tak nehlídal tu svojí židli.
Luděk Nedvěd