RIC LEE
(* 20. 10. 1945, Mansfield, Nottinghamshire) - bicí, tympány, latinskoamerické perkuse, klavír, vibrafon

Hře na bicí a perkusní nástroje se Richard Lee věnoval již na základní škole, kdy s ještě dalšími 2 spolužáky založili 3členou formaci The Falcons, po ale poměrně krátké době obdržel nabídku od význačné lokální kapely Ricky Storm & The Stormcats. Během tohoto období se na studiích setkává s Davem Quickmirem - bubeníkem již vskutku zavedených oblastních hvězd The Jaybirds kytaristy Alvina Lee a basisty Leo Lyonse. Dave ale v důsledku sňatku odchází, přičemž ovšem přesvědčuje Rica, aby se zúčastnil konkurzu a netrvalo dlouho a na drummerské židli usedá s definitivní platností právě Ric.
 

Posléze přichází Chick Churchill, nejprve jako road manažer, brzy ovšem v pozici regulérního klávesisty a Jaybirds začínají doprovázet komediálně-vokální soubor The Ivy League. V r. 1968 skupina podniká jediné vystoupení pod názvem The Bluesyard v proslulém londýnském Marquee Clubu a záhy se kvartet Ten Years After rozjíždí plnou parou. Nadchází nadmíru hektické období - 28 amerických turné za pouhých 8 let (!), účinkování na jedinečném festivalu Woodstock Music & Art Fair (1969), stejně jako na filmovém dokumentu Woodstock (s podtitulem ‘3 Days of Peace & Music’) vydaném o rok později, rovněž (1970) na vyhlášeném Isle of Wight Festivalu (i na dokumentárním snímku, jenž ale vyšel až v r. 1995!) atd., atd.

Během objíždění Spojených států si mj. dokázal najít čas, aby si tu a tam odskočil do Massachusetts ‘zastudovat si’ na bostonskou Berklee College of Music, k Alanu Dawsonovi, později bubeníku ansámblu Dave Brubeck Quartet a posléze začal sám mladé nadšence i soukromě vyučovat. Když koncertní aktivity Ten Years After v r. 1976 ustaly, začíná se seberealizovat producentsky a buduje vydavatelství a agenturu. Jedním z prvních úspěchů je song ‘I Can Prove It’ (Tony Etoria), který obsadil v r. 1977 v britském národním žebříčku singlů Top 40 21tou příčku. Téhož roku jeho společnost titul prosadila do finále soutěže Eurovision Song Contest. V této době též podstupuje externí seminář hry na melodické perkusní nástroje při londýnské Guildhall School of Music & Drama pod vedením Gilberta Webstera, perkusionisty renomované BBC Symphony Orchestra a když se Gilbert stěhuje do Manchesteru, pokračuje pod dohledem Roberta Howese, perkusionisty ansámblu The Wren Orchestra. Po přibližně 18ti měsících kurs v r. 1980 úspěšně zakončuje a přidává se ke v pořadí již 13té variantě sestavy zaměřené se na blues 60. let Chicken Shack kytaristy Stana Webba, jenž má na svém kontě jeden z předních britských singlů ‘I'd Rather Go Blind’ (1969), nazpívaný Christinou Perfect, která se později celosvětově proslavila s londýnskými Fleetwood Mac. Chicken Shack takto bleskurychle zdaleka nejednou projeli Spojené království i Evropu a pro RCA Records natočili živé album ‘Roadies Concerto’ (1981). Během krátkého opětného setkání Ten Years After u příležitosti oslav 25. výročí trvání Marquee Clubu Ric zastává roli manažera, kontroluje smlouvy, zajišťuje publicitu, dohlíží na cestovní i produkční rozpočet a k tomu všemu ještě bubnuje! V l. 1984 - 86 se zabývá objevování mladých nadějných talentů a rozšiřuje svůj vydavatelský katalog. Coververze hitu ‘I Can Prove It’ v podání Phila Fearona získává 8. pozici v britském žebříčku Gallup Chart a po celé Evropě se jí prodává na několik milionů.

V r. 1988 se Ten Years After scházejí znovu a v Memphisu (Tennessee) vzniká album ‘About Time’ (Chrysalis 1989) a následné 4 roky absolvují vyprodané zájezdy po Spojených státech i Evropě vč. několika vybraných shows ve Spojeném království. Ric ovšem kromě toho studuje další techniky a získává zkušenosti v oboru latinských perkusí v sestavě Trevora Tompkinse, profesora perkusních nástrojů na londýnské Guildhall a také Royal College of Music. V r. 1994 formuje společně se svým starým přítelem Ianem Ellisem uskupení The Breakers a oba se autorsky i produkčně podílejí na studiovém albu ‘Milan’, které vychází v červenci 1995 (Fast Western). Objíždějí pak Spojené království i Evropu a v pořadu ‘Talking Blues’ televize NBC Super Channel jsou hosty Bryana Adamse a Bonnie Raittové (v Evropě pak vysílaném v březnu 1996). Kolem poloviny 90. let produkuje sérii ambientních alb, z nichž patrně nejúspěšnějším je ‘Spirit Of Africa’, na evropském trhu se ho prodalo více než 50.000, následkem čehož vychází znovu. V l. 1995 - 99 opět spolupracuje s Ten Years After, kteří zajíždí do Ameriky, Brazílie a Evropy. V nedávné době náhle kdesi v zasutých archivních análech objevuje staré ‘ztracené klenoty’, nahrávky podrobuje re-masteringu, píše tzv. ‘sleeve notes’ a promotérsky vypomáhá společnostem, které mají v úmyslu je vydat. Mimo to ale v Nashvillu v říjnu 2001 natáčí spolu s Lyonsem a texaským slinger-kytaristou Vincem Conversem dosud nepublikované album. Nicméně jedna píseň zatím již figuruje na tributní kompilaci ‘From Clarksdale to Heaven’ (Red Int/Red Ink 24. 9. 2002) věnované bluesovému veteránu Johnu Lee Hookerovi, na níž se mj. objevují i kytaristé Jeff Beck nebo Gary Moore. Je ženatý, má 2 malé děti, žije v Derbyshire Dales, kde s úspěchem vede vlastní prázdninové centrum, sepisuje autobiografii i román a vyučuje mladé zájemce o perkusní nástroje všeho druhu.