TOM McGUINNESS
(* 2. 12. 1941 Wimbledon, jižní Londýn) - kytara

Pokud svou kytaristickou kariéru zahájíte v 18ti - v kapele vedle vrstevníka a hráče, jehož jméno zní Eric Clapton, můžete dnes s klidem prohlásit, že jste to dotáhli opravdu daleko. Mladého Erica a společný band - The Roosters - Thomas John Christopher McGuinness sice záhy opustil, bezprostředně se ale ujal baskytary ve formaci Manfred Mann, a to právě v rozhodujícím okamžiku v r. 1964, kdy titul ‘5-4-3-2-1’ vystartoval ke svému raketovému sprintu do nejvyšších příček žebříčků. Ve skupině nejprve působil jako baskytarista a posléze i kytarista až do rozchodu v r. 1969. Úspěch ovšem obvykle rodí úspěch - již během několika nastávajících měsíců dal ruku v ruce s ex-bubeníkem Johna Mayalla - Hughie Flintem - velice vydařené a veskrze talenty oplývající soubor McGuinness Flint, v jehož obsazení figuroval i vynikající skotský autorský tandem Gallagher & Lyle. Jejich song ‘When I'm Dead & Gone’ se v listopadu 1970 umístil na 2. pozici v UK Top 10 a následujícího roku mu na paty šlapal další jejich hit - ‘Malt & Barley Blues’. V dalších letech se Tom seberealizoval a získával zkušenosti především jako skladatel a producent. V r. 1979 ale obdržel nabídku od stejné osoby, jež ho v minulosti přivedla do sestavy Manfreds, zavolal mu Paul Jones a přizval ho do ansámblu The Blues Band. Šlo o vskutku vesměs radostný, spontánní a překvapivě trvanlivý návrat ke kořenům, kruh se ovšem uzavřel u příležitosti oslavy Tomových 50tých narozenin v londýnském Town & Country Clubu v r. 1991, kdy víceméně došlo k obnově či comebacku někdejších Manfreds.

 
Jejich písně jsou prostě příliš dobré, aby zůstaly jen tak ležet v regálu označeném štítkem ‘nostalgie’… Ke svému prvnímu sólovému albu, které vyšlo v říjnu 2001, Tom poznamenává: ‘Psal jsem vždycky a během let jsem nashromáždil obrovitou hromadu nenatočeného materiálu. Čas od času jsem pak dostával chuť nahrát vlastní album, muselo ale dojít ke specifické shodě okolností, abych se do toho nakonec skutečně pustil. K první z nich došlo před několika lety, kdy jsme s Manfreds objížděli Austrálii. Po jednom z vystoupení ke mně přišel chlapík a po několika lichotkách mi naprosto upřímně, jak to umějí právě jen "tam dole", rovnou do očí vpálil: "Jsi dobrej kytarista a je načase, abys vydal sólovou desku." V ten moment jsem si začal připadat ukrutně líný. Konec konců, muziku dělám skoro 40 let a na tohle jsem se zatím nezmohl. Donutilo mě to o tom přemýšlet. Druhým faktorem, jenž mě tímto směrem nakopl, byla spolupráce s Marcusem Cliffem, ačkoli do sestavy přišel jako jeden z posledních a je o generaci mladší, muzikálně nám to spolu nesmírně šlape. Jednoho dne jsme se ocitli v jeho studiu a sami dva dali dohromady celé album. Od začátku do konce to trvalo asi 3 neděle a užili jme si spoustu legrace. Zjištění, že tolik nápadů, které jsem měl zatím jen na papíře nebo v hlavě, ve studiu fungují tak perfektně, bylo opravdu velkolepé. Mám ale podezření, že nebýt Marcuse, nikdy bych se k tomu neodhodlal. Jako jediný problém se mi zatím jen jeví, že mě už zase sekýruje, abychom to co nejdřív zopakovali!’
Na počátku 70tých let spolupracoval Tom s Grahamem Lylem v byť úspěšném, avšak nepříliš dlouho trvajícím uskupení McGuinness Flint. Pak se v r. 1980 sešli znovu a napsali několik titulů pro The Blues Band. Nicméně brzy začalo být jasné, že se materiál pro kapelu příliš nehodí, rozhodli se tedy pro desku vlastní - Elise Elise vyšla nejprve u labelu Coolking Records, před několika lety ji pak Roger Dopson vydal ne etiketě Diamond Recordings. Jde prakticky o malý vedlejší projekt, pouze Graham, Tom a několik starých přátel… HughieFlint (bicí), Chrissie Stewart (basa) a Alan Dunn (akordeon, klávesy a irská flétna). Některé ze songů dodnes žijí vlastním životem, např. Christy Moore natočil Darling Man jako Sweet Music Roll On, některé později použil Hughie, Irish Eyes zpracovali The Furys a v r. 1999 nahrál Don Williams skladbu Elise. Tom sám album považuje za jedno ze svých vůbec nejoblíbenějších.