JOHNNY O’NEAL
(* 10. 10. 1956 Detroit, Michigan) - americký neo-bopový pianista a zpěvák

Již v r. 1974 odešel Johnny O'Neal do Birminghamu (Alabama), kde vzdor tomu, že je absolutní autodidakt, pracoval výhradně jako muzikant. Později se odstěhoval do New York City a v r. 1981 tu vystupoval s Clarkem Terrym a rovněž získal regulérní zaměstnání ve věhlasném klubu Blue Note a doprovázel tak mnohé výrazné osobnosti (např. Dizzy Gillespie, Nancy Wilson, Joe Pass či Kenny Burrell). Významný zvrat v jeho kariéře ovšem nastal příchodem do ansámblu, ve kterém mj. figuroval legendární kontrabasista Ray Brown, s nímž také vedle Milta Jacksona či formace The Jazz Messengers excelentního hard-bopového bubeníka Arta Blakeye absolvoval nejednu štaci.

 
Od té doby už ale stačil objet takřka všechny kontinenty - ať už jako hráč doprovodný či sólista. Kromě spolupráce s R. Brownem však natáčel i vystupoval s řadou dalších významných jazzových umělců, jako např. Anita O’Day, Lionel Hampton, Sonny Stitt, Benny Golson, Eddie ‘Lockjaw’ Davis nebo Russell Malone a doposud natočil 4 sólová alba. Debutové ‘Coming Out’ vyšlo v r. 1983 na etiketě Concord a 3 následující CD’s pak u montrealské společnosti Justin Time Rec. K nejvýznačnějším okamžikům jeho umělecké dráhy ovšem bezesporu patří účinkování v oskarovém snímku ‘Ray’ (USA 2004) režiséra Taylora Hackforda, kde vedle dalších vystupuje spolu s Jamie Foxxem. Role světoznámého klavíristy Arta Tatuma se zde zhostil na doporučení Oscara Petersona, jehož ostatně měl tu čest již v r. 1998 uvést svým instrumentálním setem v newyorské Carnegie Hall. Tatumova neuvěřitelně brilantní technika koneckonců vzbuzuje vášnivé diskuse v klavíristických kruzích i dnes. Všechny party tu Johnny nahrál skutečně sám, v důsledku čehož ho téměř okamžitě po filmové premiéře vyzval Ray Charles Band k účasti na turné v r. 2005. V současné době žije v rodném Detroitu a věnuje se intenzivnímu klubovému koncertování po celé Americe. V rozhovorech se často vyznává z vášně pro tzv. ‘křičené blues’, sám se ale považuje především za pianistu: ‘Jsem dítě melodie, pamatuji si skoro 1.500 songů. Otec byl také klavírista a zpěvák a vždycky kladl důraz na texty. Říkal, že to do písně vnáší dynamiku a vytváří ideální podmínky pro interpretaci.Při zkoušení se snažím s basistou i bubeníkem maximálně stylově respektovat, nezaměřujeme se na skladbu, ale na sebe. Jazz je podle mého nejvyšší forma jevištního kumštu, jakési bezprostřední či instantní komponování. Miluji spontánnost a reflektující publikum mě nesmírně inspiruje.’