JOEL XAVIER
(* 25. 4. 1974 Lisabon) - kytara, zpěv (nejlepší kytarista roku 2006)

Na kytaru začal Joel Xavier hrát jako samouk v 15ti letech. Rok na to uzavřel kontrakt s BMG, u nichž mu vyšla 2 sólová alba. První, které natočil v 17ti, neslo příznačný název ‘18’ (BMG Portugal), druhé - ‘Sr. Fado’ (BMG Portugal) - vydává jako 22tiletý. Již ale v 19ti vyhrál kytarovou soutěž NAMM Show v Los Angeles a z celkového počtu 70ti finálních soutěžících byl americkou kritikou označen za jednoho z 5ti nejlepších kytaristů roku v USA. Ve 23ti byl vybrán mezi elitu latinskoamerických kytaristů (Larry Coryell, Biréli Lagrene, Tomatito, Luis Salinas a Rene Toledo) a natočil s nimi pro španělskou pobočku BMG desku ‘Palabra de Guitarra Latina’.

V tomto období též účinkuje na prestižních jazzových festivalech (např. na 1st Latin Midem v Miami) a společně se spoluhráči ze zmiňovaného alba objíždí nejprestižnější španělská auditoria jako je barcelonská Palau de la Música či věhlasná aréna v přístavu Palma de Mallorca. V 25ti se pak zhostil role speciálního hosta v miamském privátním studiu Artura Sandovala, s nímž se zde tehdy Paquito D’Rivera, Michel Camilo a L. Coryell společně připravovali na CD titul ‘Latin Groove’ (JXP 1999), jenž byl pokřtěn a následně živě prezentován v lisabonském divadle Maria Matos a vše pak zaznamenala veřejnoprávní portugalská televize RTP, aby materiál posléze několikrát odvysílala prostřednictvím kanálů RTP1, RTP2, RTP International a RTP África. Téhož roku přijímá Joel jednak nabídku věhlasné firmy Gibson a stává se exkluzivním značkovým hráčem, ale i pozvání Chucha Valdése, aby se zúčastnil proslulého havanského mezinárodního jazzového festivalu ‘Jazz Plaza 2000’, kde vystoupil vedle takových es jako Herbie Hancock, Nicholas Payton, Roy Hargrove, C. Valdés, Dave Valentin, Danilo Pérez, Ronnie Mathews, Kenny Barron, Chano Dominguez, Jorge Pardo, Carles Benavent nebo Jane Bunnet. V 26ti se pak spolu s natolik renomovanými muzikanty jako Paco de Lucia, Vicente Amigo, Tomatito, John Williams či Ichiro Suzuki objevuje na setkání ‘Barcelona Guitar Festival’. V dubnu 2001 se podílí na festivalu ‘1st Guitar Meeting in Lisbon’ a jeho nabídky ke spoluúčinkování přijímají Bireli Lagrene a Juan Manuel Canizares. V 27ti jako host studiově spolupracuje s vyhlášeným francouzsko-italským akordeonistou Richardem Gallianem na CD ‘Lusitano’ (Zona Music - Galileo Music Communication 19. 5. 2003) a jeho kariéra získává nové dimenze. Ovlivněn především hudbou formace The New Tango argentinského veterána Astora Piazzoly a inspirován tvorbou R. Galliana (‘New Musette’) formuje Xavier jakýsi nový interpretační jazyk rezonující kdesi na pomezí tradiční portugalské muziky ‘fado’ a jazzu. V dubnu 2002 pak ‘Lusitano’ uvádí spolu s R. Gallianem v Lisabonu živě. V srpnu téhož roku spoluúčinkuje s Joeyem DeFrancescem na portugalském Viana do Castelo Jazz Festivalu a v r. 2003 se opět jako host podílí na projektu ‘Lisboa’ (Zona Music - Galileo Music Communication 21. 6. 2004) Tootse Thielemanse a Carlose do Carmy volně navazujícím na předchozí ‘Lusitano’. Na počátku téhož roku je vyzván, aby s Jeanem Phillipem Viretem (kontrabasista Stephana Grappelliho) doplnil sestavu Gallianova akustického tria a společně pak vystoupili na několika nejdůležitějších evropských jazzových festivalech. Na žádost kulturně-vzdělávacího ústavu ‘Camoes Institute’ reprezentoval Portugalsko v r. 2004 na mezinárodním mítinku evropských komunit ‘Oudayas Jazz Festival’ v marockém Rabatu. V srpnu 2004 vystupuje spolu s francouzským jazzovým houslistou Didierem Lockwoodem v portugalské Mafře. S legendárním jazzovým kontrabasistou Ronem Carterem začal spolupracovat ve 30ti, jako duo spolu v jednom z mýtických manhattanských studií 24. září 2004 pořídili CD ‘Joel Xavier & Ron Carter - In New York’ (Zona Music - Galileo Music Communication 11. 4. 2005). Křest i živá prezentace proběhla ve významném portugalském kulturním stánku ‘Palácio de Mafra’ za opětovné asistence portugalské televize. Po vydání titulu Joel prohlásil: ‘I přes značný věkový rozdíl, mě Ron přijal jako rovnocenného partnera. Během nahrávání vládla skvělá atmosféra, v hudebním dialogu jsme odkrývali další a další možnosti. Ron je jedinečný spoluhráč.’ A jak na společné chvíle ve studiu vzpomíná R. Carter? ‘Absolvoval jsem stovky nejrůznějších nahrávání, ale žádné nebylo tak zábavné, jako s Joelem…’